Epita 9 – znám ji víc než svoji holku

29. 04. 2016, Marek Stehlík

Každý kdo leze v Krase(Moravský kras píšeme na eMontaně s velkým "K", pozn. red.), ví, o jaké cestě je řeč - nejjednodušší a zároveň nejtěžší 7c tady.

Před třemi lety jsem do ní poprvé nalezl. Hned se mi ji podařilo zkrokovat, a tak započal můj tříletý projekt. První rok jsem cestě obětoval ještě dva výjezdy, které čítaly asi dvacet pokusů. Uvědomil jsem si, že na Epitu ještě nemám. Cesta je pro vyšší lidi o dvou dlouhých nátazích, ale více méně madlovačka. Pro ty nižší o dvou skocích, nebo jednom skoku a bouldru přes mikrolištičky.

Další rok jsem přijel natěšen hned zjara. "Přece jsem celou zimu trénoval a musí padnout jako nic!" V prním výjezdu se nepodařilo. I když jsem ze začátku dával první skok, tak při druhém boulderu, mně vystřelila ruka nebo ujela noha.

V hlavě mně neustále hlodala myšlenka že, cesta je vlastně lehká. "Ani mi nenateče, pokus pokaždé skončí jen zpocením ruky, nebo uklouznutím lezky. Mám na to ji vylézt!" A tak to pokračovalo celé jaro. Vždy jsem jel vylézt Epitu a odcházel se staženým ocasem mezi nohama. Nevím, zda jsem cestu začal nenávidět, nebo milovat, každopádně jsem už v ní znal každý krok, každý chyt i vstup. Epitu jsem znal daleko lépe než svou, nyní již ex, což bylo asi trochu zvláštní. Vždy večer před výjezdem jsem si krokoval v hlavě cestu. Dokonce se mi o ni i zdálo.

Stejně to pokračovalo celé léto.

A pak to přišlo, byl podzim, dobrá podmínka a výborný kolektiv. Opět jsem dal pár pokusů, cítil jsem se v tom silně, dal jsem dlouhý odpočinek a přišla ta chvíle. Zavtipkoval jsem před kamarádem: "To by byla sranda, kdybych spadl z toho madla u topu." Mírně naštvaně se na mě kouknul: "Takové věci neříkej!" Šel jsem do ni! První skok jsem dal jako nic, téměř staticky, pokračoval jsem dál, zlehka jsem sklepl a namádžoval, v hlavě jsem si prošel další kroky a šel jsem do toho. Zalomil lištu, další lišta na bekend, zvedl jsem nohu, přechytl jsem mikro kostečku a přepadl do madla. "Je to moje," zaradoval jsem se. Teď už to jen nepokazit a dolézt - v pohodě jsem cvakl třetí preso, šel jsem do obliny a poprvé jsem v této cestě ucítil předloktí - šel jsem do menší přídrže pod madlem a ... netrefil jsem ji!

Ten rok už jsem z Epity měl respekt a nedal jsem ji.

Další rok jsem hned první výjezd obětoval opět Epitě. Síla byla, dával jsem si kroky úplně na pohodu, ale skrze děravý lezky mně sjela noha. Šel jsem na třetí pokus. Opět pohodička, ale cítil jsem, že síly ubylo, chytl jsem kostečku a taktak jsem přepadl do madla, jenže jsem ho netrefil. Nevím, jak se mi to podařilo udržet, ale držel jsem se na konečcích dvou prstů, zařval jsem jako zvíře, nebo jako kdybych rodil! Přepadl jsem do madla druhou rukou. Dolezl jsem až k místu, kde jsem minulý rok pohořel.

V hlavě jsem si zopakoval: kašli na přídrž a jdi přímo do madla. Chytil jsem madlo, udělal ještě dva kroky a cvakl top. Ani už nevím, co jsem řval, ale museli mě slyšet až v Brně. (směje se) Nedokážu popsat tu radost, že cesta konečně padla. Objímal jsem spolulezkyni a házel ji do vzduchu. Ani nevím, kolik pokusů do této cesty padlo, ale obávám se, že mám v Krase rekord, protože pár stovek to bylo určitě. (směje se)